Už dlouho jsem chtěl navštívit některé z jihomoravských lokalit, které pro mě byly téměř legendou - Záhlinice, Tovačov, případně Lednicko. Zajímavá pozorování z těchto míst jsem vídal téměř pokaždé, když jsem se dostal na Avif. S otevřenou náručí jsem proto uvítal, když mi taťka oznámil, že o Velikonočních prázdninách pojedeme na Moravu, a nabídl mi, ať vyberu nějaké ubytování, které bude poblíž pro mě zajímavé lokality, abych ji mohl co nejčastěji navštěvovat. Jak sám řekl, památky mu stačí navštívit jednou, ale na ptáky je nejlepší chodit co nejčastěji. Ihned jsem proto vzal mobil a našel penzion pár kilometrů od Záhlinic.

V pátek časně ráno jsme vyrazili. V autě ještě projíždím Avif a koukám, že na Krčmani kousek od Olomouce se již delší dobu zdržuje pisila čáponohá. Ptám se, jestli bychom se tam cestou nemohli stavit a rodiče přisvědčují, že ano, protože tu cestu stejně na jeden zátah nedáme. Po pár hodinách zastavujeme u pískovny a já se jdu se stativákem projít podél břehu. Na ostrůvcích sedí nepočitatelně racků chechtavých, mezi nimi objevuji vodouše bahenního a přes cestu mi přeletuje bramborníček černohlavý. Asi po 20 minutách pisilu objevuji v západní části pískovny. Mám z ní radost, zapisuji nový druh a odjíždíme směr penzion.
Jelikož jsou Záhlinické rybníky po cestě k našemu ubytování, vysedám u nich a obtěžkán technikou vyrážím po hrázi od Němčického k Doubravickému rybníku. Na jeho nejmenší, v té chvíli vypuštěné části, objevuji několik bahňáků - kulíky říční, vodouše bahenní a dva šedé. Jeden z vodoušů je poměrně krotký a ve večerním světle se nechává fotit. Pak už volá taťka, ať se připravím, že mě naloží a jedeme na výlet.

Další den probíhá podobně, v penzionu si balím věci a rodiče mě cestou za kulturou vykládají u Záhlinic. Stativák nechávám doma, jsem líný ho celou dobu nosit, a ukazuje se, že to byl dobrý nápad. Nejdříve spěchám k Doubravickému rybníku, kde zaléhám na bahnité plážičce a čekám, až se objeví první ptáci. Složení bahňáků je podobné, ale přibývá vodouš tmavý a bekasina. Cvakám jednu fotku za druhou, ale ve špatném světle je většina z nich rozmazaná. Asi po dvou hodinách se celý rozlámaný zvedám a mířím k Němčickému rybníku. Ozývá se cvrčilka slavíková, všude jsou vidět strnadi rákosní. Vzadu za rybníkem pozoruji slavíka modráčka. Krásně se vystavuje a závěrka foťáku jede jako fretka. Poté nademnou neslyšně přelétá bukač, což je další velký zážitek. Tajně doufám i v sýkořici, ale zatím se neobjevuje. Zato hus velkých je po rybníce rozeseto v menších skupinkách opravdu dost. Poté ale už znovu nasedám do auta a odpolední program absolvuji s rodiči.

Třetí den dovolené znovu probíhá obdobně - ranní návštěva rybníků a odpoledne výlet. Tento den je o něco chudší, modráček už tolik neprovokuje a pozorování bukače dva dny po sobě je podle mě statisticky nemožné. Za zmínku stojí pozorování orlovce s úlovkem. Sýkořice pořád nic, stejně si ale nemám na co stěžovat.

Poslední den už k Záhlinicím nemíříme. Cestou domů se stavujeme na několika památkách a u Chomoutovského jezera. Po zběžné prohlídce hladiny mířím k rákosinám ve východní části nádrže. Mamka s bráchou odpočívají u auta a s taťkou procházíme po stezkách rákosiny. Učím ho hlas cvrčilky říční. Asi po deseti minutách narážíme na hnízdo moudivláčka lužního, vytahuji foťák a do Avifu zapisuji B9 - pták totiž právě přilétá s ohromným kusem trávy. Závěrka si zase neodpočine. Hledám vhodný úhel, odkud by výhled na hnízdo nebyl kryt listovím. Na místě setrvávám téměř půl hodiny a na kartě přibývá přibližně 200 fotek. Poté už se ale zase prodírám rákosím a mířím zpět k autu.

Výprava byla pro mě celkově velmi úspěšná, za modráčka, bukače, moudivláčka jsem velmi rád a přemýšlím nad tím, že se mi konečně podařilo využít příležitosti rodinné dovolené naplno. Jen doufám, že rodičům má absence na několika výletech moc nevadila...

Autor - Ondra Beneš