Raritám se letos na Miladě daří. Po objevení potáplice lední dostavám další zajímavou zprávu, že Honza Grünwald našel na zmíněné Miladě dalšího severského hosta – kajku mořskou. Kajek jsme si letos na Helgolandu užili dost, ale jak mi ukazují mé zápisky, v Čechách jí ještě nemám. Kajka snad pár dní vydrží. V pátek kouknu na sobotní předpověď počasí, nic moc, ukazuje se i déšť.
Přesto v sobotu ráno vyrážím. Určitě jsem cvok, čeká mě cesta přes 200km na Miladu a stejný počet kilometrů zpátky. Sobotní ráno vstávám brzo, následuje klasický rituál od svačiny, po nalití kávy a vyplížím se ven. Zaplať pán bůh, zatím neprší. Déšť mne zastihne za Blovicemi a drobné kapky u Berouna vystřídá regulérní lijavec. Z časových důvodů volím cestu po dálnici Plzeň – Praha – Ústí. Sice je to o 40km delší, ale časově kratší. Prahu projíždím tunelem z Bílé hory a tak mě na Vysočanech překvapí sluníčko, které se mi drží celou cestu po dálnici Praha – Ústí. Kroutím hlavou, ale obloha je jak vymetená a víc než prosinec to venku vypadá jako červencové ráno.
Parkuju na Miladě, okolo stojí už pár aut. Kolik je pejskařů a kolik birdwatcherů si pokládám v duchu otázku. Vyndám z auta věci, nazouvám boty a rozhlížím se. Dole u vody je partička tří lidí s dalekohledy, nebudu tu sám. Vydávám se k nim. Honza Studecký, Dušan Řezáč a mladičký Jirka Rubeš. Že potkávám Honzu, mám radost. Od něj se člověk má co učit i přes jeho mládí. Přidávám se k mladíkům a věkově jim kazím průměr.

Někde před námi je Franta Pochmon u kajky mořské, vydáváme se za ním v rozhovoru s Honzou, zjišťuju novinky okolo něj. Na hladinu moc nekoukáme, registrujeme luňáka červeného, okolo nás létají sýkořice vousaté. Tolik jsem jich tu neviděl ani v létě. Docházíme za polovinu Milady, když potkáváme Františka s Jakubem Macháněm a Honzou Rychlým. Kajka nám proplavala bokem, když jsme s Honzou povídali. Vracíme se a kajku za chvíli nalézáme a zapisuju 283. druh, stejně tak opět mám potáplici lední a severní. Vracíme se k začátku Milady a po krátké domluvě vyrazíme na jezero Most.

Cesta z Milady trvá asi 40 minut, takže za chvíli se proplétáme Mostem a míříme k jezeru. Nezbytné kontaktování dispečinku a ohlášení povolení a už projíždíme rozbahněnou cestou k jezeru. Na hladině už z dálky je vidět velké hejno hus a lysek. František pomalu vyráží po obvodu jezera, my s Honzou se ještě jedeme zahlásit k bráně, abychom zbytečně nealarmovali ostrahu.
Na cestě před námi vyletí dvě lindušky horské Honza, který jede se mnou autem kontroluje co se děje na hladině. Franta před námi dělá na můj vkus krátké zastávky k pozorování. Zatím nevylézáme se stativem, tak jen koukáme z auta binokuláry. U skupinky několika hoholů severních mezi větším množstvím poláků chocholaček je samice kaholky, ale to už Franta zase míří dál. Objíždíme jezero a zastavujeme až u racků, kde vylézáme ven a stavíme stativáky.

Honzův talent a magnet na rarity se ukázal i tady a za chvíli hlásí racka šedého a pouští mě ke kowě. Racka ještě stačím zaregistrovat, ale při další předávce monokuláru ostatním racek mizí mezi ostatními racky na hladině. Pátráme všichni a nachází ho opět Honza, tentokrát už ho zaregistrují všichni včetně fotografické dokumentace. Mohu tedy zapsat 284. druh s čistým svědomím.

foto Dušan Řezáč

Čeká mě ještě náročná cesta zpět včetně jednání v Plzni a tak se od kluků odpojuji a vyrážím do Plzně. Že to nebude jednoduchá cesta jsem v té chvíli ještě nevěděl, za Žatcem jsem se nachomýtl ke smrtelné autonehodě 18ti leté dívky. To dost nabouralo radostnou euforii z dnešního dne. A další nehodě jsem o pár centimetrů unikl za Přešticemi, při nesmyslném předjíždění protijedoucího řidiče v zatáčce. Kdybychom to chtěli, tak se na tu okrskovou silničku tři auta vedle sebe nevejdeme. Jak někdy stačí málo. Každopádně klukům děkuji za super den strávený ve společnosti mladých lidiček.