ÚVOD
Když jsem poprvé viděl pozorovatele ptáků, nedokázal jsem ho rozpoznat od obyčejného člověka. Byl jsem reportérem, který se ztratil na hřbitově a hledal cestu ven. Neměl jsem právě žádný super příběh ani nehodu pro svojí rubriku. Hledal jsem příbuzné bezdomovce, kterého pobodali v pouliční bitce. Nikdo z toho neměl radost. No a potom jednou večer někdo zavolal do redakce Denver Postu. Anonymně... Volající oznámil: „Přímo tu v Coloradu žije špičkový odborník na ptáky. Je to profesor práv a je hodně starý. Měli byste o něm něco napsat, než umře. Jmenuje se Thompson Marsch“. Chytil jsem se příležitosti, která se nabídla sama. Druhý den jsem si našel telefonní číslo a zavolal profesoru Marschovi. Nebral mi telefon a tak jsem na záznamníku nechal číslo do redakce. On se však nikdy neozval zpátky. To mě rozhodilo. Dokonce i vdovy odpovídaly na zanechané vzkazy. Samozřejmě jsem se vždy chtěl bavit s někým, kdo je odborník na vybrané téma. I když jeho obor byl pro mne trochu šílený. Rozhodl jsem se přesto jít za jeho příběhem. Přes jeho přátele... teda těch pár, ke kterým se mi podařilo dostat, se mi pomalu utvářel obraz o tomto člověku. Thomson Marsch byl posedlý pozorovatel ptáků - birdwatcher. Aby viděl vzácné ptáky, byl ochotný vstávat před západem slunce a nespat celou noc, zaplatit si cestu na nehostinné ostrovy Aljašky a snášet příšerné počasí. Dokázal celou noc čekat na telefon a potom s červenýma očima naskočit na první volné letadlo. Jenom pět lidí v severní Americe vidělo za celou historii soutěže víc druhů než on. A to všechno stíhal při své práci. Navíc se stal tak drsným právníkem a náročným profesorem, že z něj zatrnulo mnoha jeho studentům, které učil. Když ho v roce 1927 najala Danverská univerzita, stal se tak nejmladším profesorem práv v její historii. No a teď mu je 82 a je nejstarším pracujícím... 58 let dělal tu samou práci. I teď dokázal jít míle od domu. Když hledal ty svoje ptáky. Před pár lety zdolal všech 54 coloradských pětitisícovek, ale ten starý blb nebyl schopný zvednout telefon a zavolat mi. Do pekla s ním, řekl jsem si... Teda až tehdy, když mi jeho žena nečekaně zavolala a domluvili jsme si setkání u nich doma. Zazvonil jsem a ona mě usadila na gauč a nalila mi čaj. V místnosti za ní jsem spatřil vysokého štíhlého muže se šedivými vlasy. Podal jsem mu ruku, ale on mně ne. Sklopil zrak se znalostí správného chování a nic neřekl. Jeho žena se mi omluvila se slovy, že žádný rozhovor nebude: „Z nějakého důvodu se mu to zdá trapné a hloupé. Nevím proč.“, dodala Susan Marschová. Ve skutečnosti to věděla. Byl to hrdý muž, který myslel na svůj nekrolog, a proto nechtěl nic o sobě prozradit. Anebo, jak zkonstatovala jeho žena, chtěl být známý jako advokát, ne jako pozorovatel ptáků. Byl to mlčící tulák často se sám toulající divočinou. Vrátil jsem se do redakce a napsal něco o výstředním světě pozorovatelů ptáků a jejich bláznivé soutěži. Potom jsem se vrátil k politice, vraždám a dalším depresivním článkům. Ale moje hlava byla posedlá myšlenou na profesora. Co na tom birdwatchingu je, když to ten muž bere tak vážně navzdory nepohodlí, probděných nocí a cestování? Nemohl jsem tu otázku dostat z mysli. Během let jsem se naučil víc a napsal jsem jiné zajímavé příběhy. Jedna čírka ze Sibiře způsobila mezinárodní rozruch tím, že si to namířila ze svých přirozených jezer na Sibiři přímo do potoka za obchodem se zmrzlinou v Denveru. Jeden biolog implantoval husám čipy a tak mohl z pohodlí domova sledovat přes počítač jejich migraci z Nového Mexika do Arktidy. Dokonce i na twitters byly zprávy o nových druzích hus. Byly zpozorovány při páření někde v Utahu. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že nesleduju jen pozorovatele ptáků a jejich příběhy, ale i ptáky samotné. Marshova posedlost se stávala pomalu posedlostí mojí. Moje nitro se chytilo do pasti při pozorování zvláštního druhu brávníka. Stejně jako zbytek civilizace, i já jsem potřeboval překonat nepřekonané a poznat nepoznané. Proto lidstvo zkoumá oceány a objevuje novou zem. Proto lidé chodili po Měsíci. A já jsem pozoroval ptáky. Dnes jsem zůstal v parku a už tam byly jiné druhy, než jsem viděl včera. Byl jsem tam a pozoroval pozorně hladinu jezírka, dokud jsem nenašel kopřivku obecnou, hohola bělavého a hoholku lední. Bylo pro mě stále těžší odolávat mému zaměření na ptáky a nevytáhnou dalekohled, když u potoka někdo zakřičí: „Hele, nějaká kachna!“ Už by nebylo správné nazývat mě jen tím, kdo okrajově koukne na ptáky, stal jsem se zapáleným, stal jsem se pozorovatelem ptáků - birdwatcher. Kdyby Thompson ještě žil, zemřel při autonehodě v roce 1992 na jednom ze svých výletů, bylo mu 89, možná by se se mnou dnes i bavil. On byl vlastně můj první těžce pozorovaný druh. Už umím rozeznat základní členění, barevnost i druhy, ale nemůžu říct, že by někoho moje znalosti ohromovaly a už vůbec ne moji ženu. Jak se to stalo, nedokážu vysvětlit. Jsou v tom pocity a o pocitech jsem nikdy neuměl mužně mluvit, ani když jsem bral syny, aby viděli orla bělohlavého a nedokázal jsem říct, kterého z nás to fascinuje víc – jestli čtyřletého, sedmiletého nebo čtyřicetiletého. Jednou jsem oknem z kuchyně pozoroval kolibříka a potom snil o jeho síle a energii. Vytáhl jsem příručku a zjistil, že toto malé a snadno přehlédnutelné stvoření pochází z Guatemaly. Pozoroval jsem koruny stromů a poslouchal šustot, najednou se ozvalo... „Povstaň, Dr. Dolittle, mluvíš se zvířaty.“
Pozorování je jedna z mála aktivit, které se dají realizovat z okna mrakodrapu na Manhattanu i ze stanu na drsné Aljašce. A právě díky jednoduchosti se může stát tak rozšířené pro všechny. Existují jedinečné druhy, které žijí přímo v ulicích St. Luis nebo na periferiích Jižní Californie. Jeden z největších migračních toků migruje přímo skrz New Jersey a zahrnuje víc než 3 miliony jedinců ročně. Pozorování je lov bez zabíjení a ubližování, nezůstávají za námi mrtvá tělíčka opeřenců. Je to sběratelství bez nároku na místo ve vašem pokoji nebo domě. Prostě si vezmete do lesa atlas ptáků a už teď jste víc než obyčejný turista. Jste jako detektiv se svým důvodným podezřením na nový druh ptáka, který bez dopravy zvládne cestu z Antarktidy přes Mexiko až do Bronxu. Když strávíte dost času broděním bažinami, chůzí v horké poušti nebo v jiném náročném terénu, napadne vás otázka, jestli jste už pozorovatel nebo dítě na cestě za pokladem. Pravdou je, že pouze v určitém věku společnost chápe, když něco sbíráte. Bez ohledu na to, jestli to jsou baseballové kartičky, kamínky nebo mušle. Každý má svoji obsesi. Většina lidí ji krotí, avšak pozorovatelé ji naplňují. Během toho, jak plníte seznamy a hledáte software na určování, počítání či klasifikaci, tak se stanete..., no vlastně i já se stal beznadějně závislým. Jak šel čas, strávil jsem další chladnou zimní noc u ohně s 545 stran tlustou příručkou Davida Sibleyho a snažil si zapamatovat znaky 35 druhů vrabců. Učení mě úplně pohltilo. Jsem divný? Jsem blázen? Stává se ze mě Thompson Marsh? Podle mě je jen jeden způsob, jak najít odpověď. Musím zjistit, jak daleko to u mne zašlo. A na to musím poznat nejposedlejší z nejposedlejších. Musím se setkat s pozorovateli, kteří soutěží v Big Year.