Využívám svého pobytu v Praze, dnes mi tahají v Motole první stehy a mohu začít lehce našlapovat. Na ipadu sleduju už delší výskyt potáplice malé na Vltavě u Barrandovského mostu. Kdyby se to časově povedlo, mohl bych se tam vydat. V ordinaci to šlape jako ve švýcarských hodinkách a jako správný Hujer mám opět number One a tak lehce po deváté projíždím bránu motolské nemocnice a mířím do Troje.
Dnes bez problémů parkuju u ZOO, je mrazivo a nad vodou je vidět pára. Mám lehce zatěžovat, tak to mi jedna berle musí stačit, nejsem chobotnice, berle, foťák, dalekohled, kde vzít pár dalších rukou? Od auta jdu jako baletka, lehce našlapuju na pravé operované koleno, bolí to, to bych kecal, kdybych řekl, že ne. Ale už jsem u vody a tak se bolest odsunuje někam daleko v hlavě jako nedůležitá a bezvýznamná.
Z vody jde chlad a sleduju ostrůvek plný racků kousek nad ZOO. Vedle chechtavých jsou tam i SP, zatím je neurčuji, s racky moc nekamarádím. Chvíli mám podezření na jednoho žlutonohého, ale po podrobnější prohlídce tuto alternativu vylučuji. Hned úvodem mi vítá zrzohlávka, která si brázdí vodu od protějšího břehu.
zrzohlávka rudozobá
Dále Potápky malé, slípky, lysky, březňačky a hoholové. Na protějším břehu je hejno poláků chocholaček s poláky velkými. Postupuju pomalu po asfaltce směrem k přívozu. Zastavuju se u dalšího ostrůvku, kterému dominují volavky popelavé a kormoráni. Za ostrůvkem najdu dvě kalholky, ale stále s ekryjí za kormorány. Bohužel noha bolí a chci ještě k Barrandovu na potáplici, tak se vracím. Po cestě zpět proklínám svojí nešikovnost, když jsem prošvihnul krásnou fotku střízlíka obecného.
Stonehenge s volavkami popelavými
Průjezd Prahou je plynulý, noha kupodivu funguje a tak něco po půl jedenácté projíždím Andělem a přemýšlím, kde nechám auto. Nejlépe tam, kde pak sejdu k vodě. Vidím krásné parkovišťátko u Yacht klubu, ale bohužel na druhé straně silnice. Dojíždím až do Chuchle, kde se otáčím a vracím se do centra na Smíchov. Auto stavím u značky pouze pro členy klubu. Konečně...co když někdy vstoupím do Yacht klubu, tak prakticky potenciální člen jsem. Využívám toho, že je prázdné, házím jednu berli za sklo, aby bylo vidět, že auto řídí de Peyrac. Snad to zabere. Sestupuju k nábřeží, cesta je zasněžená a sklon poměrně prudký, jestli sebou seknu, asi mi to doktor hned tak neodpustí. Bez úhony se dostávám na cestu, která vede k mostu. Čeká mě asi kilometrová tůra. Určitě je na mne hezký pohled, jak poskakuju po cestě, něco mezi klokanem a baleťákem, berli už nemám ani jednu a mířím k mostu. Čas od času zastavuju a dalekohledem kontroluju hladinu, ale i aby si noha odpočinula. Jsem cvok, týden po operaci, ale jak je to v té kofole...když musíš, tak musíš. Pomalu mě míjí auto policie a pánové si mě prohlíží. Drze pohled opětuji. Asi je zaujala moje taneční chůze. Pak přidávají plyn, a jak vidím, staví u mostu, kam mířím já. Tam se s nimi potkávám opět. Jeden se se mnou dává do řeči a nechápe, co je na potáplici tak zajímavého. Neodporuji. Pak ti co nám pomáhají a chrání něco hledají pod mostem a já hledám tu krasavici. Jen jsme se špatně domluvili, je na opačné straně břehu!! Nevadí zoomuji, přitahuju, až jí mám skoro u sebe. Nádherný pták. Pořizuju fotografie a prohlížím si ji dalekohledem, naž mi zmizne za pilířem. Vydávám se na cestu zpět. Škoda že policie odjíždí na druhou stranu k Chuchli, už jsem měl na jazyku drzou otázku, zda mě chromého nesvezou. Do auta dojdu poměrně vyčerpaný, ale další druh je tu! A za to to stálo!
Špatně jsme se domluvili, jsme každý na jiné straně Vltavy
Tak aspoň takhle dopadlo setkání s potáplicí
