Pomalu se nám krátí dovolená, tak ráno vyrážím opět do Hrušovan na odkaliště u silnice. Sluníčko se pomalu dere na obzoru a slibuje krásný den. Cesta do Hrušovan je krátká a tak za pár minut parkuju. Balím „nádobíčko“ a mizí v houšti travin a keřů, dnes jsem ještě přibalil maskáčovou síť. Nacházím si pěkné místo na pozorování, přehazuju síť přes nízký stromek a „zaplouvám“ pod ní. Paráda. V mém oblíbeném shopu jsem si za pár korun koupil krabičku, která plaší komáry. Zdá se, že to funguje úžasně. Okolo mne jich lítá mraky, ale ke mně se neopováží žádný, a že na to trpím!!
Nasazuju dalekohled a opět srdíčko plesá. Poprvé tu vidím dvě husy, jak hledají potravu na bahnech. Zdá se, že kryt funguje, jelikož bahňáci jako vodouši tmaví, čejky, kropenáči i bahenní a najdu i dva rudonohé. Jen jespáků ubylo…vesele několik metrů ode mne sbírají potravu a brodí se mělkým bahnem. Nedaleko se o snídani stará i pětice tenkozobců. Husice liščí vyplouvají na vodu následované flotilkou malých husic. Letos se „urodilo“. Pomalu se vysoukám s dočasného krytu, balím síť a přesunu se do auta. Čeká nás rodinný výlet na zříceninu královského hradu Děvičky nad Pálavou, který dominuje nad vodním dílem. Tady nás překvapil orel mořský, který se nesl do dáli nad našimi hlavami.
Tamními silničkami, které vedou mezi malebnými vesničkami se přesunujeme do Lednice na oběd. Neodolám malé odbočce na Mušlovské rybníky, volavka červená mi nedá a nedá spát. Ale tady je klid, mimo velkého hejna zrzohlávek a potápek, kormoráni sedí na svých větvích a volavky stojí v rákosí.
V Lednici u oběda neodoláme, abychom nezašli na výstavu pískových soch, které znázorňují historické výjevy z našich dějin. Klobouk dolů před autory, mají můj respekt, jelikož já jsem sotva uplácal bábovičku. Sochy jsou opravdu impozantní…Štorchovy lovci mamutů, Věstonická Venuše, kněžna Libuše, král Karel IV až po Jana Wericha a pana Smoljaka se Svěrákem, což mne, jako zarytého ortodoxního cimrmanologa potěšilo. Jen přemýšlím, co udělá déšť, až přijde.
Vracíme se do parku, kde se dávám se do řeči se sokolníkem a pohled na hodinky mi říká, že stihneme jejich ukázku. Bude za hodinu. Mezi tím manželka vyšla ze skleníku a tak se pomalým krokem přesunujeme do zadní části parku, kde „sídlí“ dravčáci, jak je nazývá Vláďa.
Dravců je tu asi 50 a máme čas na prohlídku. Od majestátního orla mořského, přes kondora, supy, káňata, luňáky, sokoly a rarohy až po malé poštolky a sovy. Před samotnou ukázkou je zajímavé povídání o výcviku a chovu dravců. Docela by mě zajímal původ některých. Nastává samotná ukázka, která je opravdu zajímavá i díky vtípkům, kterými prokládají pro mnohé suchý výklad. Sledujeme let raroha, lov luňáka, nad hlavou proletí mohutný výr velký, malá poštolka ukazuje útok na imitace kořisti a závěr patří kondoru a orlu mořskému. Nelitujeme, že jsme sem zašli.
