A tak ráno vyrážím na tchořovické letiště a Starý rybník, Teplota je pomalu na nule, ale krásně svítí už od rána. Projíždím letištěm, lovící poštolka obecná a letošní první káně rousná mi proplachtí před autem. Sněhobílý kořen ocasu svítí ještě na dálku, doufám, že se usadí někde na poli, sleduju jí dalekohledem, až mi mizí někde nad jezírky. Další lovící dravcem je orel mořský, který mi krouží nad hlavou ve velikém kruhu bez hnutí křídel.
Na poli je přes 60 husí a po obloze přeletí jedna čejka chocholatá svým typickým „sekavým“ letem. Hladina nedalekého rybníka ukazuje, že led už roztál a tečky na ní prozrazují, že se kachny vrátily. Sjíždím k rybníku samotnému. Stromy okolo ožily, žlutozelení strnadi obecní, vrabci polní, nad hlavou hejna čížků, na silnici pěnkava obecná.
Stavím teleskop, na poli za rybníkem jsou další husy a 28 labutí velkých, jedna hledá potravu v rákosí na hladině. Z konvoje 19ti kormoránů asi rybáři mít radost nebudou, plují po hladině, vzorně srovnaní jeden za druhým. Kachny divoké ani nepočítám. Na druhé straně se potápí dva roháči obecní a já mám radost, že se sem vrací pomalu život.
Nad polem jako rakety vzlétávají do výše skřivani, aby se ve vzduchu zastavili a světu zašvitořili svou písničku. Rozhlížím se stále po čejkách, nevěřím, že by tu byla jen jedna. Ani každoroční mnohahlavé hejna špačků ještě nedorazila, s nimi jsem vždy vyhlížel kulíky zlaté. Tak snad později.
Na poli hodují dvě káně lesní ve společnosti havranů černých, na dálku nepoznám na čem, nad rybníkem se ještě ukazuje luňák červený, můj letošní první.
Na zpáteční cestě zastavuju na druhé straně letiště, zaujal mě pohyb za terénní vlnou, husy, okolo padesáti, mezi nimi se už i na dálku vyjímá celá černá husa – husa polní, mezi husami velkými, po cestě zpátky mám i letošního prvního čápa bílého na polích před Kasejovicemi.

Odpoledne míříme na chalupu, je nádherné počasí a kdo ví jak to v příštích dnech bude, nechávám se „vyhodit“ z auta u hřbitova v Neurazech a půjdu podél potůčku k chalupě. Sojky, straky, poštolka na drátech vysokého napětí, vedle ní ťuhýk šedý. V dálce na stromech tři jíkavci severní.
Koukám, jak se opět zvedla hladina potůčku, dříve tu člověk prošel v teniskách a se suchou nohou, dnes je tu hladina okolo metru až metr a půl. Na „vině“ jsou bobři, kteří utekli z žinkovské Labutě (rybník), když jim minulý rok vytekl. Pár lidí se přepočítalo a místo „získání“ dotací z toho byla ekologická katastrofa a úhyn mnoha tun ryb.
Bobři se nastěhovali asi sto metrů pod naší chalupou a celý podzim i zimu se vesele činí. Jejich hráze zvedly potok na třech místech a bobři tím získali luxusní revír asi 200m dlouhý.

Díky hrázím se zatopila část pole a z druhé strany louka. Bažiny a podmáčená louka se táhnou snad 500m. Ideální stav na tah bahňáků. Zastavuju se u bobřího hradu, ale po jeho obyvatelích ani vidu, ani slechu, jen ohryzané stromy a větve ukazují na jejich přítomnost.

Z promáčené trávy mi zpod nohy vyletí slučka malá, ty tu byly i na podzim a kus dál zvedám z vyjeté brázdy kolihu velkou. Divím se v tuto roční dobu, ale charakteristický zobák nedává jinou možnost. (leda ibis -))). Jsem tak překvapený, že nestačím fotografovat (později se na místo ještě jednou vracím, ale kolihu už nenacházím). Doufám, že mi sem přiletí bahňáci později a bude se na co koukat.
Na chalupě zasypu krmítka, parukářka, babka, modřinka, hýl, dlask, drzí čížkové, zvonci, mlynaříci, pěnkavy, ale i strakapoud velký, kos hrdličky, straka hoduje na žrádle pro kočky (mrcha si zvykla chodit ujídat čičunám). V křovinách u chalupy oba druhy vrabců a na stromě cukrují dvě hrdličky, na vedlejším stromě hejno kvíčal. Oblohu brázdí jedenáct kání lesních a jeden orel mořský. Dravci krouží a stoupají v termice. Nádhera, do toho svítí sluníčko, jdu se podívat k rybníku na zahradě na ryby, v křišťálové vodě jsou už vidět, jak se po zimě líně pohybují po dně. V zimě tu seděl na plotě u rybníčku lednáček říční a do malého rákosí zalétává v létě rákosník zpěvný. Na vrcholku smrku, co máme na zahradě je sedm křivek obecných, dneska je parádní den. 

Z chalupy se vracíme dříve, vysazuju své lepší já u domu a ještě se jedu podívat na Kovčín. Při mé poslední návštěvě byl ještě zamrzlý. Do Kovčína to mám okolo 15 kilásků, tak jsem tam cobydup. Tady mě čeká krásná tečka za dnešním dnem. Hladina je volná a snad stovky kachen na ní, Jeden hohol severní, přes 15 morčáků velkých, chocholačky, poláci velcí, „vlezlé“ kachny divoké, labutě velké, na protějším břehu majestátní orel mořský na kamenech, kormoráni, 3x čáp bílý, 7 volavek bílých a 15 popelušek. Koukám na břehy, rybník je zhruba z 80% plný, takže další prostor pro bahňáku tu je a bude.
Strašně rychle se šeří, tak balím fidlátka a vydávám se k domovu. Nezdá se to, ale jak zapadne slunce, přituhuje, ale v autě je vytopeno a poslouchám audio knihu – Mé jméno je Ozzy, autobiografie Ozzy Osbourna z mých milovaných Black Sabbath. Parkuju před domem a vynáším optiku, bundu a mikinu, noha vydržela, tak uvidím příště, bude li nějaké.