Poslední dobou u mne ptactvo vyhrává nad mou další velkou a celoživotní zálibou – muzikou. Včera jsem ale neodolal, Prahu navštívili sami králové hard rocku Black Sabbath na svém posledním turné, které začalo v USA a v červnu se překulilo přes oceán k nám do Evropy – The End Tour 2016. Má to být labutí píseň těchto veteránů, jen Ozzy bude pokračovat v hudební kariéře. Viděl jsem je několikrát, ale tentokrát přijeli v původní sestavě – Butler – Iommi a Ozzy jen místo zesnulého Warda nastoupil Clufetos (Nugent, Cooper, Rob Zombie). Koncert byl vyprodán, přestože vstupenky se vyhouply nad pár tisíc. Využíváme příjezd transportem pro handicapované a dodávka nás vysadí přímo před halou, která je v obložení mnohatisícového davu. Organizace okolo koncertu je na jedničku, tak vstup pro postižené je volný a za pár minut jsme v hale. Usedáme do oddělené sekce a sledujeme, jak se hala plní. Úderem 20. hodiny, jak avízuje program zhasínají světla a za znějícího intra, je mi povědomé, jasně, je to Ennio Morricone v jedné z jeho westernových melodií z filmu Dobrý, zlý a ošklivý, nastupují Rivals Sons, US kapela z Kalifornie. Kapela vše odstartuje Electric Man alba Great Western Valkyrie překvapivě z roku 2014. Na čerstvou novinku dochází až ve třetí skladbě Hollow Bones ze stejnojmenného alba, kterému ještě snad neoschla tiskařská barva na obalu. Jejich rock mě vysloveně neoslovil, ale ani neurazil. Svůj set ukončili na minutu přesně.
Drobná přestavba pódia, které kryje ohromná plachta s logem kapely, která mi v mládí dávala hudební směr – Black Sabbath a byla jedna z těch, které mě přitáhly k aktivní muzice. Dole na ploše nepropadne jablko, ochozy také praskají v pomyslných švech, jak se dozvídám, v hale je 14 000 diváků. Vzduchem se nesou poslední tóny AC/DC, když nastává naprostá tma a začíná správný rockový cirkus. Rozkřičelo se pár tisíc hrdel a na ohromném plátně vstupujeme do podzemí, proplétáme se rychlou kamerou labyrintem chodeb, až někde hluboko pod zemí se zastavíme u tepajícího zárodku, který se zvětšuje, až praská a před námi stojí „ďábel“ ve své síle parádě. Black Sabbath vždycky válčili s církví - ))) Ďábel udeří do země a vzniká ohňová tlaková vlna, která se řítí zpět labyrintem a na povrchu boří město…oheň vykouzlí na oponě hořící logo Black Sabbath.
A jsou tu první táhlé ponuré tóny skladby Black Sabbath s Ozzyho démonickou recitací, pak už koncert dostává fantastický spád – Faires Wear Boots, After Forever, Into The Void, mega hitovka Snowblind z alba Vol4, která přechází ve War Pigs s představením kapely. Kapela čerpá pouze s legendárních prvních 4 alb. Bohužel díky tomu nedochází k mé milované Sabbath Bloody Sabbath. V N.I.B. nastupuje bassové sólo Butlera a v Rat Salad je bubenická onanie, bez které bych se obešel, ale chápu, že pánům není 20 a potřebují vydechnout. Ale!! Jdeme do finále, následují tóny a kotel šílí a text Has he lost his mind, Can he see or is he blind, Can he walk at all Or if he moves will he fall, Is he alive or dead, Has he thoughts within his head, We'll just pass him there , why should we even care….Tisíckrát hraný na kazeťáku a kotoučáku, tisíckrát drhnuté akordy na kytary - Železný muž – Iron Man. Hit, který Black Sabbath zajistil nesmrtelnost mezi rockery a místo v rockovém nebi. Dirty Woman nás maličko zase uklidní a přichází závěrečná Children Of the Grave z Master Of Reality z roku 1971, na velké plachtě dominuje pár set lidských lebek. Konec…. Dav šílí a skanduje, všichni víme, že musí přijít to, na co všichni čekáme 100 minut….kapela se vrací na pódium a Tommy vyluzuje první tóny a v hale nastává peklo, hlavou mi letí text, který se tehdy snad učila každá kapela Finished with my woman, cause she couldn't help me with my mind, people think I'm, insane because I am, frowning all the time….ano, legendární Paranoid a zpívá snad každý.
Black Sabbath mi přichystali úžasný zážitek, když jsem byl na Ozzy, poprvé v roce 1996 byla to šílená troska, která horko těžko přešla podium. Včera stál na jevišti „mladík“ ač je ročník 48, stejně jako kompletní Black Sabbath.
Něco historie – BS byli a jsou považováni za průkopníky heavy metalu a vznikají roku 1968. První album posadilo svět „na prdel“ po uhlazených Beatles přicházejí Black Sabbath. Led Zeppelin ještě nevyřvávají svojí Whola Lotte Love a tak BS patří k tomu nejtvrdšímu, co rockový svět nabízí. Labutí píseň nastává albem Sabbath Bloody Sabbath v roce 1973. Ještě Sabotage si udrželo vysokou laťku, ale následující Technical Ecstasy už bylo propadákem mimo hitu She´s Gone ( u nás Marie Rottrová – Lásko voníš deštěm), ale po Never say Die! Už neštěknul ani pes. Z původní sestavy odchází leader a tvář BS – bouřlivák Ozzy Osbourne, který nastupuje solovou dráhu.
BS angažují malého velkého zpěváka z rozpadlých Rainbow – Ronnie James Dio a vydávají pro mne nejlepší album Heaven And Hell. Možná k němu mám vztah i z toho důvodu, že jsem si ho v roce 80 přivezl z Jugoslávie. Ale další album s Dio – Mob Rules byl průšvih a mimo singlu Countrygirll naprosto vyšumělo. BS Dio opouští a nastupuje další člen legendárních Deep Purple Ian Gillan – Born Again nebylo ale žádné „Zrození“ a tak BS ustupují do ústraní. Paradoxně se v té době začíná dařit Ozzymu a po 2LP Speak Of the Devil, kde ještě zavzpomíná na éru u BS. V roce 1983 vydává metalový milník Bark At The Moon a hvězda Ozzyho začíná stoupat!! Přestože tehdy řekli, že už nikdy spolu, jak nás naučila historie – Never Say Never a tak se nejprve pánové sešli na několika koncertech, které vyvrcholily mohutným turné.
