14. října 1991 jsem trávila několik hodin prodíráním se po jedné stezce vysoko v kaňonu Ramsey při hledání hnízda. Většina ptáků v této části jihovýchodní Arizony vyvedla svá mláďata o týdny nebo měsíce dříve, ale já tu nehledala obyčejné druhy. Byla jsem tu kvůli trogonům ušatým (Euptilotis neoxenus) – velice vzácným bratrancům trogonů krásných (Trogon elegant) – a jednalo se o první hnízdění tohoto druhu, které kdy bylo na území Spojených států zaznamenáno. Tehdy jsem měla pocit, že by tito nádherní ptáci mohli změnit můj život. Netušila jsem ale, že by také mohli změnit můj šatník.
Zmínění trogoni ušatí se objevili v pohoří Huachuca začátkem srpna spolu s dalšími, kteří to léto přilétli přes mexickou hranici. Ptáčkařskou komunitu vzrušovaly nadějné zprávy o přítomnosti trogonů v Chiricahua Mountains už od začátku června. Když pak přišly nové zprávy o posledním pozorování, tak začali birdeři proudit do kaňonu Ramsey v naději, že se jim podaří tento poklad Sierry Madre najít.
Během následujících tří týdnů se stovky birderů statečně potýkaly s místními neschůdnými stezkami a řídkým vzduchem. Trogoni byli ale k zbláznění plaší a zmizeli v lesích při prvním vyrušení. Až na těch pár šťastlivců, kteří trogony viděli, tu bylo mnohem více těch, kteří odcházeli s prázdnou. To jediné, co jim zůstalo v paměti, bylo výstražné volání ptáků ztrácející se v dáli. Zdálo se, že čím více lidí sem přijelo hledat, tím to bylo těžší. Zklamaní vracející se birdeři pak vyprávěli znepokojivé příběhy o křiku, běhání, bláznivém pronásledování mimo stezky a hlasitém a nekonečném přehrávání nahrávek ptačích hlasů znějícím odevšad. Stejně jako klesala úspěšnost pozorování trogonů, tak opadal i zájem o jejich pronásledování. Týden po Svátku práce už zase počet ptáků v kaňonu Ramsey převýšil počet ptáčkařů.
Snaha zahlédnout trogony pokračovala ještě v září. Jednalo se ale o sporadické pokusy odehrávající se hluboko v divočině, které bylo ochotno podstoupit jen málo neohrožených nadšenců. Dokonce ani pozorování jednoho z ptáků skrývajícího se ve staré datlí dutině, které přišlo začátkem září, nerozdmýchalo novou vlnu „trogonmánie“. Na hnízdění už bylo tou dobou hodně pozdě. Alespoň to jsme si mysleli – až do 10. října, kdy skupina výletníků natočila samici vletující do dutiny starého javoru, která byla viditelná ze stezky. Akcie trogonů vzrostly ještě více o dva dny později, kdy se jeden člověk z té stejné skupiny vrátil na lokalitu a pozoroval samce přinášejícího housenky k otvoru dutiny, což potvrzovalo to hnízdění.
Hnízdo bylo jen dvě míle vzdálené od míst, kde jsem žila a pracovala v rezervaci Ramsey Canyon. Vyzbrojena stativovým dalekohledem a zápisníkem jsem si 14. října vzala den volna s tím, že budu sledovat hnízdo a pro potomstvo zaznamenám všechny dostupné údaje, které zjistím. Ve 12:44, hodinu od posledního krmení, zaznělo několik mlaskavých kňučivých hlasů signalizujících přílet samce. Šest ptáčkařů tiše a trpělivě očekávalo jeho návrat. Po dvou minutách, kdy nikdo z nás ani nedýchal, samec konečně přistál u vchodu do dutiny, aby v zápětí přeletěl na vedlejší strom. Tam začal výstražně křičet. Jeho křik, tlumený velkou housenkou v zobáku, byl přerušován záblesky bílých krajních per jeho ocasu.
Při předchozích krmeních vlétali rodiče s potravou do hnízda téměř okamžitě navzdory přítomnosti malé skupiny pozorovatelů. Co tedy způsobilo tohle zpoždění? Následujících osm minut před tím, než zase přistál u hnízda, létal samec trogona stále tam a zpět přes malou mýtinu a pořád křičel. Přes stativák jsem viděla, jak krátce otáčí hlavu směrem ke stezce. Pak vždy zase vzlétnul a poplašně křičel. Podívala jsem se směrem jeho pohledu, který směřoval k jednomu birderovi. Ten přišel později, seděl stranou ostatních, ale z hnízda byl celý vidět. Jeho bílé tričko a čepice zářila jako pochodeň proti tmavému pozadí lesa. Teď mi bylo jasné, v čem je celý problém. Riskovala jsem, že svým pohybem vystresuji trogona ještě více, ale přeběhla jsem k tomu birderovi v bílém a požádala ho, aby si svlékl tričko a s čepicí oboje skryl. Napřed se tvářil zaraženě, ale rychle mi vyhověl, když jsem mu vysvětlila důvody svého zvláštního požadavku. Odplížila jsem se zpět ke stativáku a poznámkovému bloku a pozorovala samce trogona dalších šest dlouhých minut, než konečně vlétnul do dutiny. Nebyl uvnitř ani minutu, když zase vyklouznul ven hledat potravu. Za několik minut se vrátil s dalším hmyzem. Následovalo krátké zaváhání, než zmizel v hnízdě, aby nakrmil mladé.
Ten večer jsme s kolegou odstřihli několik metrů maskovací sítě a vyrobili pár jednoduchých ponč, která by se dala půjčovat nevhodně oblečeným pozorovatelům trogonů. Těch několik kusů sítě umožní desítkám lidí pozorovat hnízdo s minimálním rušením krmících rodičů. Trogoní hnízdo vzalo bohužel za své o dva týdny později při časné zimní bouřce. Během toho krátkého období jsme si ale uvědomili jednu věc, na kterou je nutno dávat si pozor – i něco tak obyčejného, jako je bílé tričko, dokáže velice ovlivnit pozorované ptáky.
I když jsou trogoni ušatí velice citliví, tak nejsou jediní. Většina ptáků silně reaguje na zrakové vjemy – barvy hrají podstatnou roli v jejich životech a chování. Také trogoni krásní rozevírají ocas s bílými krajními pery, aby signalizovali nebezpečí. U kardinálů červených (Cardinalis cardinalis) spouští jejich rodičovský instinkt otvírání zobáků mláďat s jasně oranžovou barvou uvnitř. Vlhovec červenokřídlý (Agelaius phoeniceus) udržuje klid v zimujících hejnech tím, že skrývá svoje provokativně červeně zbarvené nárameníky. Momot černolící (Momotus momota) instinktivně uskočí před křiklavě proužkovaným vzorkem korálovce. Jestliže jsou ptáci citliví na visuální podněty, pak myslíte, že budou ignorovat bílá trička, červené čepice a zářivě žluté baťůžky? Průměrný ptáčkař prozatím nevěnuje v terénu tolik pozornosti svému oděvu jako lovci nebo fotografové.
Názory na to, že by se měl na birderských festivalech a setkáních prodej bílých triček nahradit jen maskovacími materiály a krycími barvami na obličej, mi přijdou trochu extrémní. Výběr oblečení v neutrálních barvách, které obsahují barvy přírodní, ale může snížit vliv pozorování ptáků na ptáky samotné a na ostatní divoce žijící zvířata a samozřejmě může přinést řadu nových zkušeností pro všechny.
SHERI WILLIAMSON autorka A Field Guide to Hummingbirds of North America (Terénní určovací příručka pro kolibříky Severní Ameriky), jednoho z řady klíčů Peterson Field Gude Serie, žije v Bisbee v Arizoně. Její jinak velice jednotvárný šatník obsahuje několik křiklavých kousků do tropů, které si obléká při návštěvě lokalit s výskytem kolibříků a také jedno batikované triko s motivem Led Zepelin, které nosí při formálních příležitostech.
zdroj fotografie:Sheri Williamson. Zdroj: http://haggisbag.wordpress.com/
zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala